Ohlédnutí za seminářem na Hejčínském gymnáziu

31. 03. 2020

Na gymnáziu Olomouc - Hejčín proběhl v úterý 17. 12. 2019 další seminář CityChangers pro místní studenty, který iniciovalo město Olomouc, konkrétně pan primátor města Olomouce Miroslav Žbánek, který chce požádat studenty, aby přišli s návrhy v oblasti dopravy a mobility, co by se mohlo zlepšit v Olomouci. Některé by pak město mohlo zrealizovat.

Samotnou besedu se studenty vedl Ing. Jaroslav Martinek, ze spolku Partnerství pro městskou mobilitu. Beseda se zaměřila na téma řešení městské mobility z pohledu dopravních stereotypů. Jak se v závěru ukázalo, tak by spolek mohl s gymnáziem navázat ještě hlubší spolupráci, a to v rovině propagace tématu přes sociální sítě. Přeci jen se zdá, že mladá generace má k této oblasti blíže a mohla by pomoci s propagací daného tématu na národní úrovni. Další jednání na dané téma proběhne v lednu 2020.

A nyní zpět k obsahu besedy. Začala jednoduchou otázkou. Jak se vlastně dostanete do školy, na své kroužky, nebo na nákupy? A také jsme se zeptali na Grétu...

Odpovědi odpovídaly normálu. Někteří jezdí na kole, jiní chodí pěšky, využívají veřejnou dopravu, další používají auta, nebo se nechají vozit rodiči. Diskuse nebyla o tom, co je lepší, co je horší, nikdo nebyl „odsouzen“, že jezdí autem. Dívali jsme se na svět reálnými očima. Spíše jsme disktuovali o tom, proč si zrovna zvolili vybraný způsob dopravy.

Diskutovali jsme o tom, že vybereme ten způsob, který je pro nás co nejlepší a nejracionálnější. Naše volba dopravního prostředku se nevyhnutelně potkává s našimi zvyky a postoji. Moc už o našich cestách nepřemýšlíme. To co jsem udělal 1000x, udělám i po 1001. Nemohli bychom ve svém životě dobře fungovat, kdybychom každé ráno vstali a spoustu času a energie věnovali rozhodování o tom, který ze všech způsobů dopravy do práce je ten nejvhodnější.

Ale i když je toto rozhodování vědomé, pořád může být neobjektivní nebo postavené na nedostatečné znalosti o jiných alternativách. Koneckonců i při tomto rozhodování s sebou neseme své návyky a postoje. Pohodlí, vzdálenost, bezpečnost, fyzická námaha i celkové naše osobnostní rysy – to vše ovlivňuje způsob, jakým se pohybujeme.

A v tomto momentě v rámci besedy bylo položeno několik dalších otázek: „ Vy, fyzicky aktivní mladí lidé, můžete mnohem rychleji a snadněji osvojí zdravé návyky do života, včetně toho, že si častěji zvolíte cyklistickou a pěší dopravu, ale poraďte nám: Je to tak, že víc infrastruktury vede k častějšímu užívání aktivní dopravy, nebo naopak budování infrastruktury je reakcí na poptávku, která už existuje, a infrastruktura se buduje tam, kde lidé už chodí pěšky nebo jezdí na kole? Je to infrastruktura, co ovlivňuje dopravní chování člověka? Jakou roli hrají subjektivní a psychologické faktory, nakolik odlišně vnímají mladí své možnosti, které se jim nabízejí? Co nás nutí se (ne)hýbat? Co může změnit vaše návyky?

Při hledání odpovědí kupodivu vůbec nebyla otevřena diskuse na téma Gréta a klimatické změny. Jak se zjistilo, studenti, kteří se účastnili besedy, moc Grétu neuznávají. A tak jsme pozornost zaměřili na jinou oblast – aktivní pohyb. K dalšímu směru diskuse pak přispěla náhoda. Jelikož se beseda odehrávala v knihovně, tak si Jarda Martinek všiml, že mezi tituly je i kniha: Labyrint pohybu od Pavla Koláře a Renaty Červenkové. Před časem vyšla k tomuto titulu jedna novinka - https://www.dobramesta.cz/aktuality/775/kolar-pavel-a-renata-cervenkova.-labyrint-pohybu. De facto jsme rozebrali dva důsledky pro mladou generaci: pokud začnou více chodit a více jezdit na kole po městě, byť možná někde přijdou někam později, pak:

• Budou mít lepší fyzický základ, fyzičku, což jim pomůže při jejich sportu.
• Bude tu menší pravděpodobnost, že po padesátce budou obézní. V tomto případě dokonce můžeme citovat z knihy: Představte si následující situaci. „Na preventivní prohlídku přijde obézní pacient a lékař zjistí, že má poruchu tukového metabolismu spojenou se zvýšením cholesterolu. Co udělá? Dá mu statiny na jeho snížení, přestože pacient nemá v anamnéze žádnou informaci o tom, že by někdo z rodiny předčasně zemřel na následek kardiovaskulárních nebo jiných cévních potíží. Později ho bude léčit ještě na cukrovku, protože se nehýbe, přejídá se a vysedává u počítače. Víte, kolik tenhle zbytečný způsob léčby stojí – a na úkor skutečně nemocných? Už v roce 2006 vynesly výrobcům tyto léky 28 miliard dolarů a dnes je užívá už skoro milion Čechů, aniž byla ověřena jejich „nedonošenost“! Používají se totiž příliš krátkou dobu na to, aby bylo jasné, co s lidmi z dlouhodobého hlediska udělají. Nemáme například studii, jaký mají vliv na svalové oslabení, na změny metabolismu měkkých tkání, na rozvoj artrózy …“

Žel, pak už diskuse skončila, neboť čas pro besedu skončil. Nevadí, jistě budeme pokračovat začátkem roku 2020.